Co může vzniknout propojením této známé kulturní rostliny, modrého barviva a symbolu lodního příslušenství? V případě, že se dají dohromady šikovné ruce a prima nápad, můžete se potěšit hezkým, stylovým, užitečným ošacením a doplňky. Ale začněme od začátku.
Modrotiskové dílny byly ještě v devatenáctém století naprosto běžné a rozšířené, zejména v moravských oblastech českého království v rámci Rakouska – Uherska. Lnu, ze kterého se vyráběla látka, se zde dařilo, o lněné plátno tedy nebyla nouze. To se působením slunce a vody bělilo. Vybělené plátno se pak v modrotiskové dílně potisklo ručně vyřezávanými dřevěnými formami v místech, která měla zůstat bílá, speciální vykrývací směsí. 
Podobně se zdobí velikonoční vajíčka, kdy se pomocí vosku vytvoří vzory, pak se vejce obarví a místa pod voskem zůstanou bez barvy. Po obarvení látky indigem se plátno vypralo a na světě byla modrá látka s bílým vzorem. Je zapotřebí zmínit i souvislost s místními lidovými kroji. Kroj byla tehdy běžná součást šatníku a modrotiskové doplňky se brzy staly jeho oblíbenou součástí.
Ve dvacátém století s rozvojem oděvního průmyslu význam a počet modrotiskových dílen upadal, až málem upadl do zapomenutí. O záchranu modrotisku se naštěstí zasloužila také dílna ve Strážnici na Hodonínsku. Ta se spojila s další místní firmou, která se zabývá místní lodní dopravou. 
Ano, čtete správně, Strážnice je také přístavem na vnitrozemské vodní cestě – Baťově kanálu. No a nejlepším symbolem tohoto spojení se stala bílá kotva na sytě modré látce, ze které šikovné švadleny šijí šaty, sukně, košile, tuniky, kalhoty, šátky, kravaty, tašky, čelenky, povlečení na polštářky nebo třeba i medvídka na hraní. Výroba modrotisku v této dílně probíhá naprosto stejnou technikou jako kdysi v dobách podunajského mocnářství. Ostatně byly to právě některé jeho bývalé součásti, dnešní Česko, Slovensko, Maďarsko a Rakousko, které se společně s Německem zasloužili o zápis modrotisku, jak bylo zmíněno v úvodu, do světového kulturního dědictví.